Život jako cesta, která mě baví

Milé krásky, i když mám napojení na věci mezi nebem a zemí,, jsem úplně obyčejná ženská," plná chyb a vtipných rozhodnutí.

V plném proudu řeším častou hormonální nerovnováhu, dny blbec, dny, kdy jsem absolutní mentální suterén, drobky na lince, mokré ručníky na zemi v koupelně, tisíc bot na chodbě a věty: "teď nemůžu." 

Nestydím se za témata, jako jsou: diety, kabelky, parfémy, složenky, propadá technická, slané hospodské brambůrky, hmmm hm, takové ty hodně mastné.

Dokonce jsem si v životě dovolila sympatické muže, krásné převozníky, nevychované milence a nelogicky karmickou přitažlivost k nim. A aby toho nebylo málo, směji se hercům v Národním divadle, kteří se při představení zřítí ze schodů dolů, jako hruška, jako Belmondo ve filmu Zvíře.

A pak přijde čisté ticho. Absolutno. Láska. Světlo v chrámu srdce se stvořitelem. A povídáme si. A já vím, že On ví. A On ví, že já vím. …a řeknu vám jedno, pokaždé, když mi Pán Bůh daruje vstupenku, narodit se sem, na tuto Zem, skáču a tančím radostí, protože tady, tady to voní životem, láskou, slzami, mořem, dětstvím, lesem, horami, kávou, bolestí, laskavostí, chybami, kostelem, milováním, jitrem, zkouškami, odpuštěním a kouzelnými zázraky.

Miluji život.

Proto, ženy moje krásné, usmějme se, dejme dovolenou zásadám, výčitkám a obhajování se. Mějme se rády takové jaké jsme, i s chybami. A víte proč? Protože takové jsme k zulíbání.

A jestli vám nejde mít se ráda, přijďte, budeme si o tom dlouze povídat.

Lidi, mám vás ráda, Andrea